ROZHOVOR S JAROSLAVEM ŠPAČKEM

Panu Jaroslavu Špačkovi, historiku, archeologu a emeritnímu řediteli Městského muzea v Čelákovicích jsme položili dvanáct otázek k historii Čelákovic. 

1/ Čelákovice jsou spojeny s košíkářstvím. Co způsobilo, že se zde toto řemeslo prosadilo?

obr. 1 - expozice košíkářství z čelákovické tvrze v r. 1972

Ve dvacátých letech 19. století za nastalé konjunktury se ukázalo, že se dá vydělat na všem, co obnáší malé výrobní náklady. V té době je taky v našem městě doloženo již 6 domkařů, kteří si přivydělávali pletením košů pro zemědělské potřeby. Z počátku získávali vrbové proutí volně rostoucí kolem Labe, později při narůstající poptávce si již zakládali prutníky. Hlavně v zimním období a díky velkému zájmu o toto zboží se provozování košíkářského řemesla postupně šířilo do dalších rodin. Odbytu tohoto zboží se postupně ujalo i několik faktorů, kteří pletené zboží od košíkářů vykupovali a ve velkém prodávali do vzdálenějších lokalit včetně Prahy. Výroba se v řadě dílen přeorientovala na tzv. lepší zboží, mezi které patřil i pletený nábytek. Svojí jakostí výrobky získávaly na jméně, a to se odrazilo vývozem nejen do zemí celého Rakouska-Uherska, ale i do Itálie, Ruska, Srbska a Švýcarska, ve kterém byla velká poptávka po tzv. "copáku"  (byl sem vyvážen jako "Czelakowitzer Korb" ). V roce 1880 měly Čelákovice kolem 250 domů a 200 evidovaných košíkářů, kteří si založili i své vlastní družstvo. S nástupem industrializace a vznikem zdejších továren začalo řemeslo postupně upadat a košíkáři postupně vymírat. V padesátých letech minulého století jsem znal asi 10 košíkářů. Jistě si řada starších občanů vzpomene na expozici košíkářství, slavnostně otevřenou v roce 1991 v rodném domku malíře Čeňka Jandy. Bohužel expozice byla před lety pro mě z nepochopitelných důvodů zrušena současným vedením muzea a objekt, na kterém měla být umístěna pamětní deska, je dnes ne zrovna důstojně využíván. 

2/ V roce 2004 jste napsal obsáhlou stať o pamětních křížích, božích mukách a kapličkách. Která           z těchto památek Vám přijde nejpozoruhodnější a proč?

obr. 2 - Kostelní ulice se sochou sv. Jana Nepomuckého

Ano, byl jsem spoluautorem s tehdejším mým kolegou dr. Skružným. Všechny mají svoji historickou hodnotu. Nejznámější je určitě výklenková kaple se sochami andělů, což je zbytek rozsáhlé eremitáže sv. Václava, založené hrabětem Šporkem na hranicích Lysé n. L. a Káraného. Jinak v okolí upoutává pozornost zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže, viditelná      z dálnice D11 u nedalekého Bříství. Ale u nás jistě za pozornost stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého    z roku 1723 umístěná při ústí Kostelní ulice. 

3/ Mnoho krásných historických budov se do dnešních dnů nezachovalo, například kvůli stavbě politické školy musel být zbourán krásný dům s barokním štítem v Rybářské ulici. Nyní se bourá i dům spojený s J. V. Sedláčkem. Proč se nepodařilo historické centrum více ochránit?

obr. 3 - dům č. p. 102 v Sedláčkově ulici, stav kolem roku 1945

Bohužel, na to neumím přesně odpovědět, kdo za tím stál, ale dělo se to se souhlasem a možná i na přání "osvíceného" vedení města. Krajský projektový ústav počátkem 70. let minulého století zhotovil studii a podle ní se jelo. Jen díky listopadu 1989 zůstala část starší zástavby města zachovaná. I když návrhy na ochranu byly, u vedení města to neprošlo. Co se týká domu v Sedláčkově ul., to byl původně barokní dům                       
s mansardovou střechou a byl zapsán jako chráněná kulturní památka. Po roce 1972 tehdejší předseda NV prosadil na ministerstvu kultury zrušení jeho ochrany a již v roce 1975 byl částečně ubourán a tak ztratil svou historickou hodnotu. Podařilo se mně z něho zachránit a přenést do muzea pamětní desku J. V. Sedláčka     
a barokní mříž z okna. 

obr. 4 - zbořený dům č. p. 185 v Rybářské ulici

V Rybářské ulici pod radnicí vedle dřívější hasičské zbrojnice, v dnešní proluce pod Galerií u Radnice, stával domek čp. 185 se štítovou orientací, kde je k r. 1780 zmiňována pekárna. Měl mansardovou střechu, pěkný barokní štít s volutami po stranách a na jeho vrcholu stála keramická váza. Před r. 1970 začal sloužit jako skladiště nepotřebného inventáře Městského N. V. Někdy ke konci r. 1975 se podařilo objekt získat pro potřeby muzea, se záměrem instalovat v něm expozici "Čelákovické košíkářství". Pomocí členů muzejního kroužku byly vnitřní prostory vyčištěny, provedena nová elektroinstalace, místnosti upraveny a vymalovány. Než jsem mohl expozici realizovat, přišel příkaz objekt vystěhovat a opustit pro naléhavou potřebu vytvoření průjezdu na staveniště budoucí Krajské politické školy. Domek v r. 1977 zbořili, auta tudy nejezdila a KPŠ už také neexistuje. Hlavně, že další zajímavá památka ve městě byla zničena.

4/ Záluží bylo do roku 1960 samostatnou obcí. Zachovala se jejich kronika a bylo by vhodné ji vydat knižně, jako již vyšly kroniky Čelákovic a Sedlčánek, na kterých jste se podílel?

Zálužskou kroniku jsem měl před řadou let v ruce. Je v ní popsáno jen několik stránek, a to historií přepsanou z díla J. V. Práška, vydaného v roce 1911.

5/ Mělo by čelákovické muzeum zpřístupňovat své sbírky a archiválie na svém webu?

To samozřejmě by muzeum mělo, řada archivů a muzeí to již provádí a ve světě je to běžné. 

6/ V Přerově nad Labem mají skanzen lidové architektury Polabí. V Čelákovicích se nám do dnešních dnů zachovala kolonie dělnických domků u někdejších kovohutí. Stálo by zato některý z domků zpřístupnit veřejnosti s expozicí dělnického bydlení na počátku 20. století?

obr. 5 - kolonie dělnických domků u někdejších kovohutí na fotografii z 1. pol. 20. století

Jistě by to byla zajímavá a poučná ukázka ze života na počátku 20. století. Neuvědomuji si ale, že by tam byl zachovaný objekt v podobě, kterou kolonie měla po výstavbě v roce 1906. Za současného vedení muzea si neumím představit, že by byl zájem o něco takového. 

7/ V červenci také připadlo 60. výročí nálezu kosterních pozůstatků tzv. "čelákovických upírů", proč nález tehdy vzbudil takový ohlas? Našly se i jinde podobné nálezy?

Jednalo se o výjimečný nález v roce 1966. Majitel domku pan Zmek v Majakovského ulici si prováděl výkop pro vodovod od domku přes dvorek a zahrádku k prádelně, přičemž narušil hrob s lidskou kostrou. Po ohlášení SNB a ohledání doktorem Majorem jsem byl na nález upozorněn a v té době jako pracovník Archeologického ústavu ČSAV v Praze jeho ředitelem pověřen provedením záchranného výzkumu. Já jsem po řadě konzultací s kolegy zabývajícími se předně raně středověkým obdobím nález interpretoval jako pohřebiště s projevy vampyrismu a vzhledem k širším souvislostem datoval na konec tohoto období. V roce 1971 jsem pak nález publikoval v Časopise Národního muzea jako pohřebiště s projevy vampyrismu, a tím se nález dostal do širšího povědomí odborné i laické veřejnosti. Časem se začaly objevovat různé polemiky
a úvahy, že se mohlo jednat o popravence z mladšího období. 

Znovu jsem se k problematice vrátil a v roce 2009 ve Středočeském sborníku historickém publikoval příspěvek věnovaný této interpretaci a k soudnictví městečka Čelákovic. Přes moje upozornění, že vzhledem k tomu, že kosterní materiál byl chemicky konzervován a výsledky datování radiokarbonovou metodou nemusí být hodnověrné, byly odebrány čtyři vzorky a vynaložené desetitisíce, pokryté i městem, podle mého názoru na datování nic neobjasnily. Dva vzorky nevyšly, jeden datuje materiál z hrobu č. 6 do let 1217-1282 a druhý
z kosterního materiálu v hrobě č. 7 do let 1297-1407. Oponentům však uniklo, že do později datované doby hrob č. 7 zčásti křížil a překrýval o cca 90 cm hlouběji uložený hrob č. 6 datovaný do mladší doby, a to do let 1217-1282. Moje závěry měla zpochybnit i nákladně pořízená výstava připravená muzeem v roce 2016, ke které jsem nebyl ani jako autor výzkumu přizván. Jak jsem již uvedl, nález upoutal pozornost nejen tisku, ale hlavně sdělovacích prostředků, jako našeho rozhlasu, pražské i brněnské televize a televize z Německa, Ruska i Anglie. A co se týká nálezů z jiných lokalit, samozřejmě jsou známy z řady pohřebišť, ale jedná se vždy o jednotlivé případy.

8/ Které exponáty našeho muzea považujete za nejcennější?

obr. 6 - zlatá záušnice z pozdní doby kamenné

Já se nedívám na muzejní exponáty podle toho, jak to vidíme např. na aukcích nebo v prodejnách starožitností. Z pohledu historika má každý svou historickou a vypovídací hodnotu. Jistě mezi výjimečné exponáty náleží např. zlatá záušnice z pozdní doby kamenné, nebo nedávno v  Lázních Toušeň nalezený raně středověký meč, či poklad stříbrných mincí, brakteátů, nalezený v Nehvízdkách. Jistě neopominutelná je rozsáhlá sbírka krajek i některé porcelánové předměty, ale důležité místo v muzeu zaujímají i přírodovědné exponáty, např. z původní sbírky arcivévody Ludvíka Salvátora Toskánského, majitele brandýského zámku.  

obr. 7 - raně středověký meč nalezený v Lázních Toušeň a jeho replika

obr. 8 - poklad stříbrných mincí, brakteátů, nalezený v Nehvízdkách

obr. 9 - leták z výstavy krajek

9/ Vloni zastupitelstvo diskutovalo i pojmenování ulice pod vrchem Šibeňákem (205 m), která se jmenuje K Šibeňáku, což mnohým přišlo morbidní. Jsou doklady, že na Šibeňáku se v minulosti konaly popravy? 

Čelákovice privilegiem uděleným císařem Ferdinandem I. měly povoleno mimo jiné užívat právo hrdelní po vzoru města Brandýsa n. L. již od roku 1558 a roku 1560 si pořídily i ortelní knihu. Na Šibeničním vrchu - Šibeňáku stávala od nepaměti šibenice, kterou povětří strhlo, a tak byla roku 1724 postavena šibenice nová. Jsou známy dvě popravy, ale až z 18. století, ale i jiné tresty jako uříznutí a přibití ucha dvěma cikánkám za zhubení svého plodu a jejich mrskání katem kolem šibenice a vyhoštění z panství i ze země.

10/ Kdy se v Čelákovicích naposledy vařilo pivo a jaké máte nejraději? 

obr. 10 - někdejší pivovar v Čelákovicích 

O vaření piva v Čelákovicích víme již od středověku. To stával pivovar na náměstí. V letech 1845-1849 byl postaven nový, jehož areál dodnes stojí. V roce 1912 jej koupil od pravovárečníků Fr. Šulc a pivo v něm vařil do roku 1925. Krátce do roku 1929 se v něm vyráběly sodovky a limonády. Výroba piva byla znovu obnovena
a vařilo se v něm do roku 1938. Během války a i krátce po ní se v jeho hospodě prodávala náhražka "Pivolín". Po znárodnění pak byl přeměněn na konzervárenský podnik, pak znovu v něm byla výroba limonád a po restituci ovocných šťáv. Já moc piva nevypiju, jednou týdně se sejdu s kamarády a to si dávám "Kozla".

11/ Jak jste se dostal ke spolupráci s místním muzeem? 

Muzeum od samého počátku bylo činné pouze na bázi dobrovolnosti a práci členů muzejního kroužku. Jeho správou byl za mé působnosti pověřen a dobrovolně ji vykonával zároveň městský archivář řed. školy ve výslužbě Emanuel Vlasák a kroužek vedl vždy z členů zvolený předseda. Já se stal členem muzejního kroužku již v roce 1957. Prožíval jsem všechny příjemné i nepříjemné změny a kroky nadřízených orgánů a částečně tak měl i možnost díky navázanému kontaktu s ředitelem Ústředního muzeologického kabinetu v Praze některým prosazovaným zájmům hlavně ze strany tehdejšího Okresního muzea Praha-východ v Brandýse n. L. až do roku 1965 muzeum bránit. V tomto roce ředitel okresního muzea zpracoval koncepci muzejnictví na okr. Praha-východ a čelákovické muzeum na základě stranického rozhodnutí se stalo pobočkou okresního muzea.

Po mém jednání s ředitelem kabinetu se muzeum podařilo od 1. ledna 1969 opět osamostatnit jako Městské muzeum a do funkce ředitele nastoupil historik PhDr. Zdeněk Šolle, se kterým však byl z politických důvodů k 1. září 1970 rozvázán pracovní poměr a mně zakázán vstup do muzea. Na místo ředitele pak byl přijat mladý sebevědomý komunista, který chtěl vlastivědné muzeum proměnit na muzeum dělnického hnutí. Svůj záměr nestačil realizovat a díky dlouhodobému pobytu v psychiatrické léčebně s ním město rozvázalo pracovní poměr. Koncem roku 1971 město vypsalo výběrové zřízení na místo ředitele a díky mé dlouhodobé práci pro muzeum, i přes dřívější zákaz, jsem byl z kandidátů vybrán já a od 1. února 1972 jsem nastoupil do funkce ředitele. 

12/ V 70. letech 20. století prošla čelákovická tvrz generální rekonstrukcí. Jak hodně se tehdy tvrz změnila a kde jste hledali inspiraci pro úpravu fasád tvrze, které se tehdy výrazně proměnily? 

obr. 11 - V čelákovické tvrzi býval hostinec, fotografie ze začátku 20. století

obr. 12 - Čelákovická tvrz okolo roku 1940

obr. 13 - Čelákovická tvrz po rekonstrukci v roce 1983

V době mého nástupu do funkce celý areál vypadal tak, jak byl naposledy v roce 1939 upraven pro hospodské účely. Krátce po mém nástupu jsem začal s městem jednat o potřebných opravách, předně střech. Při větších deštích jsem roznášel kýble po místnostech a chytal do nich vodu kapající ze stropů. Již v roce 1960 byla vypracována studie na částečnou rekonstrukci Státním ústavem pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze (SÚRPMO), na základě které byly na severním traktu hlavní budovy provedeny zpevňující betonové pasy a následně od Okresního stavebního podniku Praha-východ vypracován projekt na novou, v té době velmi zchátralou střechu nad západní částí severního traktu. Na její realizaci se mně v průběhu roku 1972 podařilo od města zajistit finanční prostředky. Muzeum bylo v polovině roku uzavřeno, sbírky uloženy do náhradních prostor ve městě a já začal postupně v celém objektu se stavebně historickým průzkumem a archeologickým výzkumem, což se dodnes divím, že mně to nikdo z města nezakázal. Také na vnějších fasádách jsem zjistil fragmenty sgrafit a malovaného kvádrování. Na základě těchto poznatků byla zmíněným SÚRPMO vypracována nová studie již na celý objekt a následně i projektová dokumentace, která dál byla korigovaná podle nových poznatků z průzkumu a po konzultacích s odborníky ze Středočeského střediska památkové péči i z jiných ústavů. 

Určitou roli na další získávání finančních prostředků sehrál zájem okresu o prostor zbudování zde celookresní expozice dělnického hnutí. Můj záměr umístit okresní expozici do podkroví neuspěl a musel jsem z taktických důvodů přistoupit a přednostně nechat vybudovat dvorní objekt, kde jsem měl plánovanou výstavní síň, ve které okresní muzeum expozici realizovalo, a ta byla v listopadu 1974 otevřena.

Ze strany města po vyjádření stavebního odboru bylo rozhodnuto, že když jsem si rekonstrukci vymyslel, tak že i stavební dozor mám provádět osobně. Zároveň jsem byl i ve funkci investora. Hlavním problémem bylo, že na rekonstrukci neexistoval žádný generální dodavatel a veškeré práce a řemesla (kamenické práce, restaurátorské práce, injektáže základů, výroba oken, dveří, kování, skleněné terčíky do oken podle nalezených při výzkumu, zhotovení šlechtických erbů a znaku Čelákovic, vnitřní i venkovní dlažby aj.) jsem si musel zajišťovat sám a v řadě případů i často nedostatkový materiál, jako např. cement, hašené vápno na fasády, traverzy a dřevo na stropy aj.

Také pořízení nové trafostanice za mlýnským náhonem pro odběr ve Tvrzi, přivedení vodovodní přípojky a dokonce i zhotovení asfaltového povrchu od děkanství až za bývalou hospodu Bosnu, vše jsem finančně zajišťoval a bylo účtováno přes muzeum (celkem přes 10. mil. Kčs), a to se dařilo díky dobrým kontaktům jak na okrese, kraji i MK ČSR. Slavnostní otevření Městského muzea se pak konalo 21. června 1983, ale ke 30. červnu 1983 na základě rozhodnutí stranických orgánů i přes protest vedení města zrušeno a opět se stalo až do roku 1990 pobočkou okresního muzea.    

obr. 13 až 18 - Fotografie z doby rekonstrukce tvrze v letech 1972-1982

V listopadu 2025 poskytl Jaroslav Špaček rozhovor Paměti národa: 

Děkuji za rozhovor! 

Zbyněk Chmela